Lidice - 2. verze

1. ledna 2014 v 21:01 | Hádes
2. Verze soutěžní povídky...
Delší, a podle mě i povedenější.


"Tak dělej! Nebuď srab!" slyším kámoše.
"Nepřeháníme to?" zeptám se.
"Dělej! Nebo se snad bojíš? Jestli jo, tak se běž domů vybrečet k mamince. O takový bábovky jako jsi ty tady nemáme zájem!" odpovídají se smíchem.
Nikdo o mě nebude říkat, že jsem srab. Na důkaz toho jsem si kolem obličeje uvázal šátek, vzal do ruky sprej a začal jsem sprejovat nějaký pomník.
"Čí to je vlastně pomník?" mihlo se mi hlavou.
Vzápětí jsem dostal odpověď.
"Koho to vlastně zajímá?" Odpověď mě uspokojila a já sprejoval dál. Ovšem ne dlouho. Mé svědomí otravovalo dál.
"Nepřeháníme to už?"
"Je to jen pomník, JEN POMNÍK, nic víc." I to mě uspokojilo a já řádil až do té doby, než mi došla barva. Narovnal jsem se a šel si pro novou. Cestou jsem si přečetl jedno jméno na pomníku - Václav Novák. Hned jsem se zarazil a strnul. Kluci si toho bohužel všimli.
"Co se děje? Hni sebou! Už nemáme moc času!" řvali na mě.
"Tohle musíte vidět! Pojďte sem!" řekl jsem a kluci mě neochotně poslechli.
"Ty vole! Proč tam seš napsanej?"
"To není von, to bude jeho fotr!"
"Fotr? Zamysli se laskavě, Alexi, vždyť ten se zabil asi tak před rokem, né v roce 1940…." Takhle se dohadovali jeden přes druhého, já mlčel.
"Tak co jé? Vo koho de?" vyzvídali kluci.
Já sám jsem to nevěděl.
"Nechme toho, mám z toho divnej pocit. Co když to fakt bude někdo příbuznej? Přece mu nemůžu jen tak zničit pomník."
"Vždyť to je jen kus šutru, tak dělej!" začali se mi znovu smát. Jenže já už byl rozhodnutý.
"Jak jsem řekl, jdu domů. A vy neblbněte, pojďte taky, tohle jsme už fakt přehnali," řekl jsem a byl rád, že jsem se z toho mohl nějak vyvlíknout.
"Jo, takže se přece jen bojíš," smáli se mi kluci. Ale to jsem já už odcházel.
"Okamžitě se vrať a dodělej to, jinak…!" vyhrožoval mi jejich "king" Petr, ale já šel dál.
"Řekl jsem, zůstaň tady!" zařval na mě Petr.
Pokračoval jsem v chůzi. To jsem ale neměl dělat.
"Chyťte ho!" nařídil a kluci se na mě vrhli. Utíkat nemělo cenu. Kluci mě chytili a začali do mě kopat a mlátili mě pěstmi. Pomalu jsem ztrácel vědomí. Zdálky jsem slabě slyšel nějaké hlasy… po chvíli jsem ucítil ostrou bolest v boku. Ztratil jsem vědomí.
Probudil jsem se až v nemocničním pokoji. Za chvíli přišla do pokoje usměvavá sestřička a řekla mi, že na chodbě čeká maminka a policie. Nejdřív si mám prý promluvit s mamkou, potom s policií. Věděl jsem, co jim řeknu. Věděl jsem, že se přiznám. Ke všemu. Ale to už přišla do pokoje mamka. Nenechal jsem ji nic říct, na nic se zeptat. Hned jsem zjišťoval:
"Kdo je ten Václav Novák z pomníku?" Maminka se na mě trošku překvapeně podívala, pak se usmála a řekla:
"Tvůj praděda. Byl to jeden z československých letců. Ty jsi na to zapomněl? Vždyť jsem ti to říkala tolikrát!"
"Ne, nezapomněl, jen jsem nikdy pořádně neposlouchal," řekl jsem provinile

"Snad aspoň ty budeš mít dost rozumu na to, aby ses nestal pilotem. Vždyť kvůli tomu zemřel tvůj děda i tvůj táta. Já tvýmu tátovi říkala nelítej, zabiješ se, ale on ne, neposlechl a… a…" rozplakala se maminka.
"Neboj, já lítat nebudu, já ne," řekl jsem, ale to už jsem věděl, že to není pravda. Toužil jsem křižovat nebe, toužil jsem létat v oblacích, poznávat
svět z jiného pohledu. Jako táta, děda, praděda… Nemusím dodržovat tu hloupou tradici, nemusím kvůli lítání hned umírat… Ale mamka by to teď nepochopila. Nikdy to nepochopí. Rád bych jí to řekl, vysvětlil, ale stejně by to nepomohlo. Někdy jí to řeknu, ale teď ještě ne. Ještě na to není připravená.
Dlužím to svému pradědečkovi. Dlužím mu to za to, že jsem na něj zapomněl, že jsem
mu posprejoval pomník, za to, že jsem nedával pozor…

Tuto verzi jsem psala dříve, ale už před polovinou jsem zjistila, že jsem překročila maximální počet znaků, tak jsem toho hodně vynechala a proškrtala...
Doufám, že se vám to i přes to bude líbit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama